Kočičí blog


Potíže se jménem

1/ Máma každý rok vyryla na podzim tulipány a uskladnila je pod boudou do jara. Jenže jí je začaly žrát myši. (Ještě jsme neměli kočku). Tak jsme ze ségrou na ně nastražily pastičku - takovou klícku, jak se tam horem myš spustí a pak už klec neopustí. Trochu jsme na to zapomněly a při kontrole objevily dvě kostry s ocásky. Při druhém pokusu už tam běhaly živé roztomilé myšky. Ségra udělala ťuťuťu a myš jí hryzla. Co teď? Zavolala jsem domů kamarádce, protože tvrdila, že její táta je doktor. Tak ten nám nepomohl, protože byl doktor práv. Čekaly jsme až zavolá táta z práce. Vždy volal, aby si ověřil, jestli už jsme ze školy a co se urodilo za známky, případně hned vydával zákazy. Okamžitě zavolal na veterinu:" Dobrý den, tady Kocourek, mojí dceru kousla myš! Buďte v klidu, pane Kocourku, myši vzteklinu na člověka nepřenáší...."
2/ To už jsem pracovala ve spořitelně a chodil tam pán, který nerad čekal ve frontě. Že je už skoro u mého okénka jsem poznala, protože když si položil tašku s prkenicí, tak mně nadskočila razítka. Říkalo se, že si vydělává černým prodejem pornokazet. Hned mě seřval, že tam čeká a že je to tady jako v Kocourkově! "Vaše jméno slečno!" "Kocourková" špitla jsem "No to si snad ze mě děláte srandu!" Práskl taškou a na mě se vysypalo sklo z přepážky. Pak tedy zezelenal a dorazil s kytkou. Pán se jmenoval Veselý...
3/ Táta šel z práce, krátil si cestu Perlovou ulicí, padl soumrak a najednou se ze tmy ozve ženský hlas: "Kocourku, chceš si zašpásovat?"

zapsala Bobule

Střípky z dětství

Moje babička vždy takhle z jara koupila nová kuřátka. Měla je v kuchyni na myčáku v bedničce a svítila jim žárovkou, aby jim bylo teplo. Když jsme přišly se ségrou ze školy, hned jsme mířily ke kuřatům. Jedno jsme si vybraly a muchlovaly v dlaních - koukala jen hlavička. Mně se od mala potí ruce, tak za chvíli bylo kuře mokrý a musela jsem si ho vyměnit za suchý. Colombo to zdědil, naštěstí nemáme kuřata...může opotit jen kočky.
Z kuřat vyrostly slepice, bydlely v kurníku a výběh měly po dvorku. Tam ale nebyla zelená travička, tak využily každou příležitost zdrhnout nezavřenými dvířky na zahradu, kde byla políčka se zeleninou. Na dvířka tehdy děda vyrobil důmyslný systém z gumy, aby se sama zavřela. Jenže jedné bílé slepici to fakt pálilo, zjistila, že když vrazí hlavu mezi dráty ve dvířkách a bude pochodovat, tak se otevřou a bude na trávě. Naučila to ostatní kámošky. Táta slepice nesnášel. Takže když zase byly na polích, tak mezi ně vhodil koště a jedna zůstala ležet. Měla přeraženou nohu. Babička křičela na mého tátu: " Vy vrahu!" (oni si vykali). My ženy jsme rozdělaly sádru a z dřívek od nanuka vyrobily dlahy. Slepice měla samá privilegia - bydlela zase v kuchyni, měla zobání jen pro sebe, nosily jsme ji na travičku, a když srostla, sundaly jsme sádru a zase běhala. Jen gumu na vrátkách děda vyměnil za pevnou železnou petlici. A taky řekl, že na zahradu už ani nesáhne.

zapsala Bobule - dokud si to pamatuje

Zákeřnosti online výuky

Při jarní distanční výuce jsme zjistili, že pokud děti mají online hodinu, tak nám se sekají pracovní tabulky a můžeme tedy pracovat jen v mezičasech nebo až v noci. Jára si přečetl reklamu na venkovním osvětlení, že jakási firma zřizuje pevný internet v naší ulici, stačí zavolat, a že to povalí. Tak zavolal a oni mu řekli, že všem internet zavedou, ale nám teda ne. Na vedlejší barák je to už v poho, tak lišák Jára objednal technika na ten sousední a přiznal se, že to chce na náš. Technik přepíchnul sloupky a prý to předá na centrále a můžou se natahovat drátky. Nic se nedělo, tak je Jára zase urgoval, žena na help lince mu sdělila, že je to zamítnutý, museli bychom nechat vybudovat fungl nový sloup. Jára se ale nedal, zaplatil nějaký montovací poplatek a objednal si pány s velkou ještěrkou a výsuvnou plošinou. Ti přijeli, odhodili trička a natáhli dráty přes tři zahrady. Dokonce mi dali vybrat barvu! Drátů....! Takže máme novou sílu do kompjůtrů. Online hodiny probíhají, žáci mávají ručičkami na učitelky, dokonce proběhlo SRPŠ na dálku. Vše ok, dokud Colombo nezjistil, že se nějak neshoduje s učitelkou ve fyzice. Tam to teda nevalí, respektive valí, ale jiným směrem. Náš Colombo objevil, že si listuje v učebnici 6. ročníku a ostatní v 8. Tak to pevný internet nevyřeší. Hupky dupky do školy a přines si správnou učebnici, chlapečku!

Zapsala Bobule

Sčítání lidu

Ty, Járo, co s tím sčítáním? Naši s tím chtějí pomoc, tak abychom to natrénovali, kolik času to zabere, jestli před večeří nebo radši po ní.
Jdeme na to. Jára se přihlásil přes občanku, předčítal otázky, běhali jsme po bytě s pásmem a měřili. Chtěla jsem pozvat Colomba, aby nám počítal obsahy obdélníků a následně sčítal, ale ten byl úplně odrovnanej distanční výukou. Dali jsme to tedy ve dvou a po 55 minutách máme vyplněno a zkontrolováno. Jenže Jarda omylem zavřel apku v mobilu. Naštěstí to umožňuje návrat přes OP, RČ a heslo. Jára tvrdí, že žádný heslo nemá. Aplikace trumfuje: pokud ho nevíte, tak vám ho nepošleme, protože to není bezpečné! Vyplňte znovu! GAME OVER. Voldánová, už Ti píšu!!! No, znovu to bylo rychlejší, uloženo, nafoceno, číslo přiřazeno. Už se těším, až vlítneme na daně....

zapsala Bobule

O tom sportování

Nápad začít běhat jsem měla dvakrát za život.
Nutno podotknout, že běhání mě nikdy nebavilo. Na milost jsem brala pouze sprint na 60m - protože to bylo rychle hotový. Disciplíny jako 1500m, 2000m, případně kolik uběhneš za 12 minut byly za trest. Bývalo mi blbě, rudá až na zadku, píchalo mě v boku a chtělo se mi blinkat. Na gymplu se to nezlepšilo, tam nás profesorka sadisticky nechala kroužit po Radotíně mezi baráky. Po škole, když už jsem tělocvik nemusela řešit, přišel první nápad běhat s kamarádem. Byli jsme 2x, uběhli jednu ulici a zbytek prokecali. Teď jsem viděla film "Ženy v běhu". A je to tu zase - 2. nápad začít. Oznámila jsem to Járovi, ale s tím, že začneme až se sešeří a zatím nebudeme kupovat vybavení. Hodili jsme se do tepláků, tkaničky na dvě kličky, mobil do podprsenky, aby ty kilometry byly zaznamenaný. Soumrak padl nějak rychle, vůbec jsme neviděli na cestu. První den 1,3 km, druhý 1,9 km. Třetí den zjištění, že to není pro nás. Budeme jen chodit, spolu, kolem koukol a vůkol rudý vřes!

Zapsala Bobule

Nečekaně

Je čtvrtek, online hodiny našich dětí i můj home office v plném proudu. Najednou Evelína hlásí, že ji to vykoplo z hodiny a neví proč. Colombo je taky zaseklý a mně zmrzly tabulky. Jasně, to se může stát, přeci jenom signál je vrtošivý. Ovšem Colombo je na mrtvici, protože má za 10 minut hodinu zeměpisu a učitelka s fialovou hlavou je nepříčetná. Při jejích hodinách zoufale listuje atlasem (Colombo), hledá města či pohoří a příšerně nadává. Jen jestli nebude po mně, já se na základce vloupala do skříně a otiskla si slepé mapy, abych měla strejčka na hodinách. Bohužel to nepomohlo, protože jsem z těch map nepoznala o jakou jde. Takže Colombo volá horkou linku tatínkovi, různě vypínají PC, nahazují wifi, restartují i kávovar. Nic. Pak si Jára vzpomene, že internet platil na 3 měsíce, mrkne na nějaký portál dodavatele a nojo, nezaplatil. Urychleně posílá částku a volá na help linku, ať to zapnou. Paní je chápající, přeci jenom nenechá žáky bez výuky a signál nahazuje. Co mi to jenom připomíná? Že by se Jára zhlédl v nějakých šlépějích? Tvrdí, že jen zapomněl. Hele, já mu věřím....

zapsala Bobule

Reportáž

Od ledna jsme měli zaplacený výlet na hausbótech na Baťovým kanále. Od čtvrtka do neděle. V pondělí dal Jára auto do servisu (to se stihne), páč už je čas a něco tam klepe. Opravář ještě toho dne volá, že vyndal z motoru ptáka a objednal špunt k olejové nádrži, protože se roztavil. No, ani do středy nepřišel a náhradní auto nemáme. Začínáme balit do báglů a kufrů, Jára kupuje lístky na dráhu. Evelína má hrozně težkej baťoh, po prozkoumání zjišťujeme, že tam má 3 díly Harryho Pottera - 1. díl přečetla, 2. čte a 3. ještě nezačala. Evelíno, jen jeden! Ve čtvrtek začíná vstřícně pršet a my jdeme na vlak 8.09h. Po pěkných 5,5 hodinách vystupujeme ve Veselí nad Moravou. Přijel pro nás Aleš z druhé posádky. Majitelé hausbótů jsou dost na nervy, vlastní je první sezonu a moc s tím neumí. Přiznali se, že včera rozstřelili jednu loď. Proběhla teoretická příprava, trocha praxe - my s parkováním, posádka KAJI jen jízda. Pak nám prozradili, jak s plavební komorou, jsou tam semafory, oslizlý lano a přednost má vždy větší loď - všude. Do naší lodi ALA se leze přes střechu po čtyřech, otevřou se dveře, projde se útrobama, otevře se okno a zbytek může tímto naskákat. Jdeme do hospody. Nikdo nenosí roušky. Ráno vyjíždíme jako poslední - alespoň máme místo pro manévrování s tou plechovkou. Jeden řídí, druhý je na zádi s bidlem, třetí je na přídi s bidlem a všichni dělají, co můžou. Takže na lodi musí být minimálně 3 příčetní jedinci. Já ještě vyrovnávám loď = musím sedět jen po diagonále s kormidelníkem. Kotvíme v Petrově v přístavu. Máme půlku muže přes palubu, nikdo to bohužel neviděl. Ale není to nikdo z ALY. Naštěstí půlmužpřespalubu má převlečení i náhradní boty. Je tady 86 vinných sklípků - Plže, jsou zapsány v Unescu. Jsou to hobití modrobílé domečky s komíny zaražené v kopci. Tak hurá na ochutnávku. Jde nám to dobře. Druhý den plujeme do Strážnice, do skanzenu, na oběd a zpět. Ve zdymadle Vnorovy nám paní od stánku spouští piva až dolů. Večer jdeme do hospody a na sousední hausbót dopíjet zásoby. Ráno odevzdáme lodě a jedeme vlakem domů. Bylo to vzrušující a povznášející.

zapsala Bobule

Jak jsme Lindě zkazili zábavu

Naše kočka Linda se naučila otevírat dveře, skáče na kliku, případně na klice visí. A jak je těžká, tak se otevřou, dokonce i směrem k sobě. A potom zdrhne. Včera ji odchytla sousedka až ve své kuchyni - zrovna přijela z nákupu a nosila ho dovnitř. Pán, který chodí vymetat komíny nám poradil, že on kliku přeinstaloval do polohy svisle a jeho pes tedy neotevře. Bohužel naše kliky jsou přidělané ke štítku, nejdou tedy vyndat a lehce přendat. Možná by pomohla koule. Naneštěstí se náš model již nevyrábí. Ale máme Járu a ten pokud se do něčeho pustí (když už se do toho pustí), tak s odhodláním to dotáhnout na nejvyšší schod na bedně. Pomocí vývrtky a šroubováku velmi zručně vydloubnul kliku od štítku z výroby, přendal do polohy dle kominíka a nasadil na dveře. Hele, funguje to! Linda sedí nechápavě před dveřma a čumí jako vyvoraná myš. Ale ona něco určitě vymyslí.....

 

O pět minut později...

Evelína stojí nechápavě před dveřma a čumí jako vyvoraná myš. Ta nám taky nezdrhne....

 

zapsala Bobule

Šaty dělaj člověka

V práci ráda chroustám oříšky, jsou na nervy, to potřebuju. Koušu pomalu, abych se zase nezadusila jako posledně. Najednou něco luplo, cinklo a půlka zubu je mezi ořechovou drtí. No nazdar. Hned se mi udělalo zle, telefonovala jsem to Járovi, který už měsíc vyhrožuje, že nás objedná k zubařce. Volám jí tedy sama, mám štěstí, díky koronáči je volno již druhý den odpoledne. Takže se bojím hned po položení telefonu. Nastoupím do vlaku (jedu do Radotína). Přes uličku sedí zelený mužik bez roušky. Rozjedeme se a slyším ho: „ Hej Úkáčko!“ Pomlka. „Všude jsou rozlezlý.“ Otočím se po hlase. Chlap na mě civí a rukou gestikuluje ať si přesednu jinam. Vyvalím oči. Nasadil si roušku a pokračoval: „ Hej, táhni, ať sem nazavlečeš nějakou nemoc. Hej, s tebou mluvim, táhni do prdele, ty zasraný Úkáčko!“ Mám na sobě džíny, bundu, elegantní šálu, roušku, sluneční brýle jako Jacqueline Kennedy. Dokonce jsem plynulou češtinou mluvila s průvodčím. Nicméně tento akademik na národnostní menšiny dle dostupných indiciíí okamžitě věděl, s kým má tu čest. V Radotíně jsem neodolala a udělala na něj fakáče s červeným nehtem. A neměl jízdenku! Zubař bude po tomto zážitku jen taková milá radůstka.

Zapsala Bobule

 

Strana 1 z 9

Kdo je připojen

Právě přítomno: 14 hostů a žádný člen