Šaty dělaj člověka

V práci ráda chroustám oříšky, jsou na nervy, to potřebuju. Koušu pomalu, abych se zase nezadusila jako posledně. Najednou něco luplo, cinklo a půlka zubu je mezi ořechovou drtí. No nazdar. Hned se mi udělalo zle, telefonovala jsem to Járovi, který už měsíc vyhrožuje, že nás objedná k zubařce. Volám jí tedy sama, mám štěstí, díky koronáči je volno již druhý den odpoledne. Takže se bojím hned po položení telefonu. Nastoupím do vlaku (jedu do Radotína). Přes uličku sedí zelený mužik bez roušky. Rozjedeme se a slyším ho: „ Hej Úkáčko!“ Pomlka. „Všude jsou rozlezlý.“ Otočím se po hlase. Chlap na mě civí a rukou gestikuluje ať si přesednu jinam. Vyvalím oči. Nasadil si roušku a pokračoval: „ Hej, táhni, ať sem nazavlečeš nějakou nemoc. Hej, s tebou mluvim, táhni do prdele, ty zasraný Úkáčko!“ Mám na sobě džíny, bundu, elegantní šálu, roušku, sluneční brýle jako Jacqueline Kennedy. Dokonce jsem plynulou češtinou mluvila s průvodčím. Nicméně tento akademik na národnostní menšiny dle dostupných indiciíí okamžitě věděl, s kým má tu čest. V Radotíně jsem neodolala a udělala na něj fakáče s červeným nehtem. A neměl jízdenku! Zubař bude po tomto zážitku jen taková milá radůstka.

Zapsala Bobule

 

Kdo je připojen

Právě přítomno: 8 hostů a žádný člen