V práci ráda chroustám oříšky, jsou na nervy, to potřebuju. Koušu pomalu, abych se zase nezadusila jako posledně. Najednou něco luplo, cinklo a půlka zubu je mezi ořechovou drtí. No nazdar. Hned se mi udělalo zle, telefonovala jsem to Járovi, který už měsíc vyhrožuje, že nás objedná k zubařce. Volám jí tedy sama, mám štěstí, díky koronáči je volno již druhý den odpoledne. Takže se bojím hned po položení telefonu. Nastoupím do vlaku (jedu do Radotína). Přes uličku sedí zelený mužik bez roušky. Rozjedeme se a slyším ho: „ Hej Úkáčko!“ Pomlka. „Všude jsou rozlezlý.“ Otočím se po hlase. Chlap na mě civí a rukou gestikuluje ať si přesednu jinam. Vyvalím oči. Nasadil si roušku a pokračoval: „ Hej, táhni, ať sem nazavlečeš nějakou nemoc. Hej, s tebou mluvim, táhni do prdele, ty zasraný Úkáčko!“ Mám na sobě džíny, bundu, elegantní šálu, roušku, sluneční brýle jako Jacqueline Kennedy. Dokonce jsem plynulou češtinou mluvila s průvodčím. Nicméně tento akademik na národnostní menšiny dle dostupných indiciíí okamžitě věděl, s kým má tu čest. V Radotíně jsem neodolala a udělala na něj fakáče s červeným nehtem. A neměl jízdenku! Zubař bude po tomto zážitku jen taková milá radůstka.

Zapsala Bobule

Je pátek 15.07 hod. a volá Colombo, že má trošku problém. Pohádal se se sestrou, zamkl se v pokojíčku a nemůže se dostat ven. Zasekl se mu tam klíč. Tak jo, jedeme domů a vyřešíme to. Snad. Před dveřmi sedí na židli babička s Evelínou a komunikují s Colombem. Ten jim posílá mmsky, jak vypadá poloha klíče, jak mu to jde a tak. Díky stresu neví levou a pravou stranu, řídíme ho nábytkem - k tvojí posteli, k posteli Evelíny. A Colombo, to je znamení, že se nemáš dohadovat se sestrou!!. Járu napadlo, že si přistaví žebřík ze zahrady a vyleze mu na pomoc. Takže jsou tam zamčený dva. Klíč vyndal, ale protáčí se. Kliku vyrazil. Sesbírám všechny klíče ze dveří co máme a zkoušíme je. Nic. Je 17 h a mě to nebaví. Evelína stále asistuje u díry po klice. Zaslechnu, že chce něco chytit pinzetou. AHA. Bivoj Jára tam zlomil nějaké lamely a už i klíč. Je 18 h a Jarouš stále nechce zavolat odbornou posilu. Vylezli tedy s Colombem po žebříku oknem. J. si došel pro sekyru, začal s ní nebezpečně mávat a do zámku zasekl jiný klíč. Je fakt nepříčetnej, takhle ho neznám. Odbila 20-tá hodina - přijela posila až z Prahy. Pán lomcuje s klíčem, klepe, šťourá, bouchá a jde si pro vrtačku. Ve dveřích je díra jak do trezoru, je ulomená západka, ale je otevřeno. 20.30h - neplecha ukončena, Jára cholerik si nalejvá panáka. Rum záhy došel.

zapsala Bobule

Jsme doma na home office, děti se snaží dělat úkoly do školy. Tedy ty naše zrovna moc ne. Jsou drzé, hádají se a umí prd. Kočka Linda není z naší přítomnosti zrovna nadšená. Je neustále pod kontrolou. My ji přes den budíme, aby v noci neřádila. Vysypala jsem si hrst ořechů do pusy a začala ji honit. Už jsem ji skoro měla, když mi ta hrst zaskočila a já se začala dusit. Kašlat nešlo, nadechnout se nešlo. Opatrně jsem sešla dolů, sípala jen hrtanem nahoru a naznačovala, co se stalo. Jára mě bouchal, ale bylo to snad ještě horší. Pak si vzpomněl na kurz první pomoci, který měl v práci, chytl mě zezadu, zvedl a ve mně se udělala patrně skulinka na menší nádech. Začala jsem kašlat a opět sípat. Tak znovu ženušku nad hlavu. To opravdu pomáhá, můžu do sebe dostat trochu vzduchu. Už už mi chtěl Jára udělat díru do krku rybičkou. Je to můj statečný zachránce, dobře jsem si vybrala. Zbytek dne mám dýchání tak na 50 procent a prolévám se vodou. Poučení? Sedni si k misce s ořechy a v klidu je sežer.

zapsala Bobule

O dovolené se vždy něco upeče. Tentokrát nápad vznikl dřív, u moře se jen doladil. Proběhne výměna pokojů - děti do aťasu, já místo nich. Vše v rámci patra. Točna nábytku bude v ložnici. Colombo dostane nízkou postel od kamarádky, Evelíně uřízneme nohy. U postele. Děti jsou pryč, to bude CÁK CÁK a ještě stihneme nějakou kultůru. V neděli večer jsme začali strkat skříněma. Nejde to zcela dle představ. Točna je plná, chodba je plná, koupelna je plná, schody jsou plný, pokoje se neuvolnily. Máme fakt hodně věcí. Jediné WC je prozíravě volné. Kočka nemůže z půdy dolů, dělá nám naschvály. Nechápu, proč to nepřeskočí a trvá na průchodu. Posunutí skříní odhalilo, že stěny nejsou ve formě. Věta: " Chce to asi vymalovat." Járu nemile překvapila. No, je to 10 let. Šel do sklepa pro Primalex. Je 7 let starý, tzn., že mi Jára 7 let slibuje výmalbu chodby - to je 1/3 vztahu! V pondělí místo oběda kupujeme 18 kg barvy - neotírá se, kryje a dejchá - co si víc přát. Malujeme v pondělí, kocoury přetíráme v úterý (Jarda říká, že máme asi špatnou techniku). Hlavní hřeb úterního večera je řezání postele. Jára to s pilkou Hatorri Hanzo umí bezvadně. Je to hned, rovně a výsledek nekulhá (ani postel ani Jardys). Nábytkem šoupeme stále. Ve středu je v plánu lůžko pro Colomba. Postel těžkou jako prase (spíš stádo prasat) snesl Jára po točitých schodech s Martinem, naložili na valník, popojeli, mistrovsky zacouvali (Martin) k nám do zahrady a vytáhli k nám do patra. Opět suneme s nábytkem, už fakt nemůžeme. Ve Čt jdeme do kina. V pátek jedeme pro děti. Nástřel pokojů jakž takž, binec všude, díky neustálým přesunům nemůžeme nic najít, ani určit v jakém pokoji se daná hledaná věc nachází. Ještě, že přijedou odpočinuté děti, ty to dotáhnou. Barva ještě zbyla, že bychom vymalovali chodby? Nebo aťas? Nebo radši projde datum spotřeby?

zapsala Bobule

Prvního ledna, asi pod tíhou tradic a předsevzetí, Jára vymyslel výlet. Pojedeme do ZOO Zájezd, je to kousek, malá rodinná zahrada, mají tam obr sbírku chameleonů a je dnes otevřeno. Zvířata byla akční, připravená k focení na mřížích. U vchodu byla klec s vřeštícími andulkami, skočila na ně kočka a v tu ránu bylo ticho. U dveří k chameleonům sedělo na trámu káně, uvázané na niti. Každého náležitě vyřvalo. V teráriu se Járovi velmi líbila tarantule, byla velká jako rukavice. Řekla jsem mu, ať si vykrmí ve sklepě pokoutníka. A pak jsme šli ke kozám. Do výběhu se mohlo vejít, pomuchlovat se, případně je nakrmit z automatu na granule. A taky tam byl ještě jeden plot a za ním králíkárna s králíky a morčaty. Ta se mohla otevřít a pohladit si chlupáče. Evelína s Járou otevřeli vrátka a v tu chvíli jedna koza přeskočila plůtek a druhým skokem byla v králíkárně. Než stačili zareagovat, skočil tam i kozel. Jára i přes ceduli: JE ZAKÁZÁNO VYNDAVAT ZVÍŘATA Z KRÁLÍKÁRNY! vystrčil kozu. Kozlík byl urputnější, zapřel se kopýtky a ven od žrádla nechtěl. Já jsem se v křečích sesunula mezi bobky. Naštěstí za chvíli šel kolem zřízenec a kozla vytáhnul. Takže Jára má letos zaděláno na problémy s kozama.....

zapsala Bobule

Na podzim jsme z důvodu úklidových prací a šetření vodou nechali bazén z části napuštěný. Jára do toho na zimu něco chlístnul, aby to neshnilo. Na jaře do něho napadaly jehnědy z ořechu a krásně se zbarvil do hněda. Na konci května, když roztály ledy, jsme začali uvažovat o čištění. Děti síťkou vylovily chcíplotiny, větve a jehnědy. Plovoucí hříbek jsme naplnili maxi tabletami a pustili po vodě. Bohužel bez výsledku. Jardys má rozkošnou soupravu na měření Ph a chloru. Měří 2x denně. Postupně tam nasype pixlu něčeho z loňska. Radím se s kamarádkou Blankou, která čistí bazén od března a má vodu jako křišťál. Doporučuje Modrý blesk z Mounfieldu. Problém je ten, že Jára tu prodejnu nemá rád, protože nám blbě poradili a ještě nás donutili koupit víno, který bylo fakt hnusný. Pořídil tedy Modrý šíp od Žáčka a Ph-. Ráno změřil Ph, hodil tam dávku mínusu, večer přeměřil Ph a nalil šíp. Takhle to dělal do vyčerpání zásob. Bazén barvu neměnil, vytrvale zelenohnědý. Zato smrdí chlorem na hony daleko. Nadějnému chemikovi došly chemikálie! Prý tomu dá ještě jednu šanci a pak z něj udělá solné jezírko. Přes odpor k prodejně M. koupil Modrý blesk a pytel sody. Už to míchá v kýblech. Filtrace jede až se v písku dělá vír. A hle! Bazén má barvu blankytného opálu! Tak ještě odstranit ten zákal a je to cajk. Evelína s Colombem se slavnostně zanořili a koupací sezóna je zahájená. Ať žije léto!

Zapsala Bobule

Po letošním úspěšném zdolání Milešovky Colombo pronesl, že by měl rád i výškové razítko ze Sněžky. No proč ne, já tam byla asi před 30ti léty lanovkou, zbytek rodiny ji zná jen z atlasu. Zamluvili jsme si minimalistický apartmán v Horním Maršově, pobalili vše potřebné k výstupu. Evelína odmítla trekové boty, protože jsou jí nepříjemné (půjde tedy v adidaskách nebo zimních alpinepro - s chlupem) Colombo neví, jestli jsou mu solomony malé - asi ne, já jdu ve svých planikách, které se mnou prošly jižní Ameriku, Jára neremcá a balí žabky a nějaké kecky. V sobotu má být krásně, v pátek se rozchodíme na Friesovy boudy a v sobotu na ostro - Sněžka. V pátek ráno běžíme na bus - naštěstí nakládá kolo, tak se krapet zdrží a my ho doběhneme. Vyrážíme po zelené, hned jak jí na druhý pokus najdeme. Jíme cestou borůvky, zdravíme pocestné, užíváme si výlet. Jde se mi divně, mrknu na boty a koukám, že se mi po celé délce obou bot odřezává podrážka. Nahlásim to. Prej co s tim dělám. Po chvíli ji mám v ruce. Beru to pozitivně - budu testovat, jestli jsou barefooty opravdu tak skvělé boty. Postupně odpadává podpatek, nějaké papíry a i druhá podrážka a další výstelky. Barefooty v horách jsou fakt na hovno! Míjí nás partička veselých důchodkyň. Jaké ty mají krásné boty! Barevné! Já nevypadám jako socka (socky mají lepší botky) spíš jako neandrtálec. Možná neandrtálec z vyšší vrstvy, protože mám i tkaničky! Došli jsme na boudu Na rozcestí a pak na Friesovky. Tam jsem si vyžádala izolepu a pořádně si to omotala a ještě jsem to zajistila tkaničkama, které jsem ovázala i dospod, takže to budou jako nesmeky. Začalo pršet. Colombo si stěžuje na velikost bot. Je to jasný, jsou mu malé. Vytrhneme mu vložky, prej lepší. Jdeme zpět, ale v tom stresu a v důsledku výpadku dat na mobilu jdeme blbě. Takže to střiháme přes Liščí horu, dolu po červený sjezdovce, to už Colombo jde v ponožkách. Jára nás popohání, že nám ujede autobus. Máme objednanou restauraci na 19h, pak na 20h a pak rušíme úplně. Takže ujel. Kupujeme si housky u vietnamců a víno ve vinotéce. Buď půjdu na Sněžku v bílých perkách s obrázky monstery a budu nejkrásnější nebo mi Jára něco v Peci koupí. V sobotu za kuropění mi v Peci koupil krásné šedotyrkysové, perka jsem si nechala v prodejně, mají do 18h, pak si je vyzvedneme. Jde se na pohodu přes Obří důl až na hranice s Polskem, tam je zrovna cyklistický závod do vrchu, štrůdl lidí klopýtá na špici. Je to jako pouť do Mekky. Ve vhodný okamžik se připojujeme. Vyštracháme se, otiskneme všechna razítka, co tam jsou a zpět slejzáme přes Růžohorky. Opět nás Jára popohání, že nestihneme tu prodejnu, kde čekají moje botky. V 17.58 je přebíráme. Bus OK, jede za půl hodiny. Sněžka splněna, zocelili jsme se, možná trochu zhubli a ještě mám nový boty!

Zapsala Bobule

Začátkem května se mě Dana zeptala, jestli už mám plavky na dovolenou. Po pravdě jsem odpověděla, že nemám. A už jsem byla rozhozená. Šla jsem na jistotu do Triumphu, chci tentokrát tankiny. Úžasný kousek - nedokonalosti potlačí, přednosti vytlačí. "Paninko, velké velikosti jsou pryč, nic již do léta nedorazí." Tak jsem si přes internet objednala v Timo dvoje do obchodu a půjdu si to vyzkoušet. Objednala jsem ty největší, co měli. Narvala jsem na sebe XL, spodek se ihned sroloval nahoru a prsa mi to srazilo do ledoborce, který bude rozrážet kry. "Jak to vypadá? Blbě! Tak já vám najdu dvoudílný." Paní se vytasila s modýlkem, který je prý velmi oblíbený. Plastické květy se rozprostírají do šíře i výše. Vypadám jako tahiťanka obmotaná několikrát květinovým náhrdelníkem. Vracím model, píšu Daně, že na dovolenou asi nejedu a jdu na dort. Je mi smutno. Volám Járovi, ten mě utěšuje, že se ještě stavíme v M&S. To je obchod! Mají a jsou mi krásně! Jára říká, že v tom klidně můžu do moře, na pláž, na korzo, do hospody, do práce, můžu v tom spát, vařit, uklízet a nakonec tím i vytřu! Tak Dani, chystej svou baterii kufrů, můžeme vyrazit!!

zapsala Bobule